Josef Sudek / 17.3.1896-15.9.1976
Viete, milý pán, niekedy musíte počkať, ako to vyjde, hovorieval Josef Sudek svojim žiakom. Odvolával sa na náhodu, i keď práve on uctieval viac remeslo a veril, že tak sa dá dopracovať k dokonalým fotografiám. Možnú hru náhody pripomínal aj preto, že rozhodla o jeho osude. Keď v roku 1916 bojoval na talianskom fronte, zasiahli mu pravú ruku črepiny granátu a amputovali mu pravú pažu. Kníhviazačské ambície musel zavesiť na klinec. A tiež rýchle životné tempo.
Dostal do daru fotoaparát a s jednou rukou sa mu začal naplno venovať. Študoval v Prahe u Jaromíra Funkeho, založil Českú fotografickú spoločnosť. Namiesto toho, aby viazal knihy, sa teda prehrabával fotografiami a početnými monografiami, ktoré vychádzali už počas jeho života. Patril medzi tých, čo tragédiu dokážu premeniť na životnú šancu.
Zaradil sa medzi najzbožňovanejších medzivojnových českých fotografov a ohromil aj v zahraničí. Znamenie: progresívne myslenie a vytrvalé hľadanie dokonalosti. Optimálny mix pre fotografa.
O drobných digitáloch sa vtedy nikomu ani nesnívalo a Sudek sa po Prahe a českých kopcoch vláčil s velikánskymi a ťažkými drevenými komorami. Tie rozmerné bedne s dlhonohým statívom, ktoré vzbudzovali v okolí úsmev na tvári, boli jeho neodmysliteľné sprievodkyne a cez ne vnímal svet.
Každá krajina má svoj presný čas. To je logické. Keď som niekam prišiel, napríklad o maličkú chvíľku neskôr alebo druhý deň v ten istý čas, bolo to vždy niečo úplne iné, vysvetľoval Sudek. Teoretičke fotografie Daniele Mrázkovej to vysvetlil takto: Nič sa nemá unáhľovať, fešandičko. I keď sa zdá, že je niečo nemenné, tak sa to nejako zvrtne a je to zase úplne inak.
Stretnúť ducha Josefa Sudeka dnes možno na Malej Strane v Prahe v nádvorí domu č. 28 na Újezdě, kde bol jeho ateliér. Tam si trénoval prácu so svetlom, ukladal si do zátiší jabĺčka, mušle, ruže, vázy, flakóny tak, aby s nimi ako citlivý parfumista miešajúci omamný parfum, namiešal správnu kompozíciu so svetlom. Veril, že zátiším sa môže fotograf vypracovať k dokonalosti. Z ateliéru tiež nasnímal cez melancholicky zarosené okno známy cyklus Okno môjho ateliéru.
Z tohto domu sa vždy, keď prerazilo slnko, ponáhľal do sadov na Petřín a počas jesenných podvečerov ku Karlovmu mostu. Dokonca sady na Petříne mu raz tak učarovali, že hneď zabudol na to, že práve bol na ceste prihlásiť sa o úradnícke miesto. Postupne Prahu dobre spoznal, tak ako vlastný biorytmus.
Vedel, kedy a kde uchmatnúť správne mäkké svetlo, prudké neobľuboval. To, čo dodnes vníma návštevník jeho výstav alebo čitateľ jeho kníh, je okúzľujúca atmosféra.
Josef Sudek bol tichý, žil sám, nikdy sa neoženil. Vraj nikdy neprišiel na vlastnú vernisáž. Pražský básnik zomrel osemdesiatročný v Prahe. Návod na život? Keď ma niekto naštve, tak si ho predstavím v posratej nočnej košeli a hneď je mi lepšie.
Milý a drahý Sudku!
Je tomu už půl století a možná ještě rok, dva navíc, co jsme se prvně setkali a rychle spřátelili. Toto přátelství, ničím za celý život nezkalené, trvalo až do dne Tvé smrti, tak náhlé.
Je tomu už půl století a možná ještě rok, dva navíc, co jsme se prvně setkali a rychle spřátelili. Toto přátelství, ničím za celý život nezkalené, trvalo až do dne Tvé smrti, tak náhlé.
Možná, že Ti Tví známí vyčítali, jak málo jsi dbal o své zdraví. Ale ta velkorysá nedbalost v tomto ohledu patřila cele k Tvé jedinečné osobnosti, která byla tak ojedinělá ve světě umění. Ale nikdo z nás ani netuší, jak bylo těžké zápasit se smrtí člověku s jednou rukou. Půl století a ještě víc pracoval jsi na svém místě s obdivuhodnou pílí a houževnatostí.
A tak, i přes krutou nepřízeň lidského údělu, dospěl jsi k mistrovství a snad jako jedinému se Ti již dávno podařilo dokázat, že fotografie, tvořené s vyšším záměrem uměleckým, patří opravdu do výtvarnictví a pod křídla jedné z desatera Můz. A to vším právem! Vidíval jsem Tě často při práci, jak jsi zápolil s těžkým aparátem a těžkým stativem, jak musel sis pomáhat svými ústy a zuby, abys pak nakonec v nepředstavitelně primitivní pracovně zvedl k světlu z lázně malý výtvarný zázrak. Ti, kdož jej spatřili, mohli jen žasnout, jak z prosté a obyčejné skutečnosti, jinými třeba stokrát nazírané a nikdy nepovšimnuté, dovedl jsi objevit tolik podivuhodné krásy.
V běžném hovoru, ve chvíli pohody, jako malý projev radosti a jako tečku za tvrzením, nebo ve chvíli nepohody jako zaklínadlo a vykřičník, užíval jsi drobného úsloví, které jsme tak rádi z Tvých úst slyšeli: A hudba hraje!
V běžném hovoru, ve chvíli pohody, jako malý projev radosti a jako tečku za tvrzením, nebo ve chvíli nepohody jako zaklínadlo a vykřičník, užíval jsi drobného úsloví, které jsme tak rádi z Tvých úst slyšeli: A hudba hraje!
Tato tři slova v Tvém životě nebyla nikterak náhodná. Kolik koncertů jsi za svůj dlouhý život vyslechl. Bylo jich na tisíce. Sedával jsi skromně na schůdku v místech pro stání, nebo Tvá hlava s neholenou bradou objevila se někde u varhan. (S toaletou nemíval jsi mnoho starostí). To ovšem nikomu, kdo Tě znal, nikdy nevadilo. A znaly Tě tisíce pražských lidí. Tato podřadná místa v koncertních síních však Ti rovněž pranic nevadila, abys byl jedním z nejlepších a nejvděčnějších posluchačů. Bylo těžko si bez Tebe představit význačný koncert. A obsáhlé cykly, jako třeba cyklus Mozartův, vyposlechl jsi od prvního tónu do posledního. Tvůj život bez hudby by zřejmě byl pro Tebe nemožný. Vždyť hudba se ozývá i z Tvých fotografií. A nemusí to být ani obrázky z Janáčkových Hukvald.
Nuže, milý, hudba pro Tebe již navždy umlkla. A Ty věrný posluchač velkých a rozlehlých oratorií Bachových, ocitl jsi se dnes v síni, kde se ozývá hlavně jen pláč a hudba jen krátce, když doprovází mrtvé tělo do plamenů.
Ale ještě chvíli jsi tu s námi.
A hudba hraje!
Za chvíli však zmlkne docela! A my Ti budeme z ní pozdravy a vzpomínky posílat do toho věčného a hlubokého ticha, a budeme se těšit, že Tvé dílo neshoří s Tvým tělem.
Josefe Sudku, sbohem!
Jaroslav Seifert
