Vlastimil Růžička / 27.2.1925-29.3.1985
Na začiatku bolo Peklo. Známa račianska krčmička, kde jeho matka robila výčapníčku. Tam sa v tridsiatych rokoch schádzali všetci, čo v slovenskej cyklistike niečo znamenali. Malý Vlasto Růžička ktorého otec, vášnivý motocyklista, nešťastne zahynul na pretekoch, nemal ľahké detstvo. Za pár šestákov vypomáhal v mechanickej dielni svojho prvého trénera Rafaela Krampla. Ten v roku 1937 priviedol dvanásťročného chlapca na štart prvých pretekov. Konali sa v Rači a štartovali, ako inak, pred Peklom. Dajte si na neho pozor, vyhlásil prorocky a dvíhal varovne ukazovák.
Vlasto bol samorast. Nerád sa podriaďoval. Tréneri nad ním dlho ohŕňali nos. Bol malý a útly. Tesne po vojne vážil sotva päťdesiat kilogramov. V kritériach už vtedy bol nedostižný, no dlhé etapy mu nevoňali. A predsa sa stala z neho legenda. Najväčšia v slovenskej cestnej cyklistike.
Bol húževnatý, odvážny, ctižiadostivý. Čoskoro všetci obdivovali jeho techniku jazdy, razantný nástup, skvelé zrýchlenie, šikovnú taktiku. Vedel jazdiť na kyslíkový dlh a potom sa rýchlo zotaviť. Riskoval - v zjazdoch, zákrutách, vo finiši. Keď sa do cieľa blížila skupinka jazdcov a bol v nej Růžička, málokto pochyboval o víťazovi.
Ak by výnimočný talent pôsobil v iných podmienkach, cieľavedomejšie, odbornejšie trénoval, dotiahol by to omnoho ďalej. Ale musel by dodržiavať aj životosprávu. Vyrastal pod úrodnými malokarpatskými svahmi a nikdy neodolal lahodnému račianskemu vínku. Brával si ho aj do fľaše na bicykel.
Ozajstný pretekársky dostal v roku 1944 od šéfa ŠK Želežničiari (neskôr Lokomotíva). Doviezli mu ho zo zahraničia a stál v tom čase nekresťanské peniaze - päťtisíc korún.
Jeho meno je spojené s prvými ročníkmi vtedy slávnych Pretekov mieru. Na nich získal obrovskú popularitu, s Janom Veselým sa stali idolmi. Růžička vyhral na Varšave dvanásť etáp, celkovo skončil druhý i tretí. A preslávil sa hneď od vzniku aj na Okolo Slovenska. V prvom ročníku 1954 vyhral tri etapy, dovedna si vybojoval sedem vavrínových vencov. Na týchto pretekoch v roku 1957 ukončil kariéru. Mal 32 rokov.
Keď skončiť, tak s oslavou, spomína Igor Mráz, ktorý bol vtedy športovým redaktorom Smeny. Začali sme Vlasta nahovárať, aby svoj zlatý Favorit venoval redakcii, a my usporiadame oň súťaž. Nakoniec súhlasil, dokonca podpísal vyhlásenie, že viac už pretekať nebude. Súťaž mala nevídaný ohlas, dostali sme desaťtisice odpovedí. Víťaza sme žrebovali vo veľkej sále Dimitrovky. Růžička odpovedal na otázky, nasledovala tanečná zábava a nakoniec sme vytiahli aj nového majiteľa jeho bicykla.
Viezli ho na streche Růžičkovho auta do Marcelovej neďaleko Komárna. Získal ho mladý muž, ktorý mal jedenasť súrodencov. Dedina bola hore nohami, zbiehali sa ľudia. Vlasto sa poslednýkrát vyfotografoval so svojím tátošom. A vtedy som videl, čo nikdy. Tvrdý chlap, ktorému nevypadla slza, ani keď pristál hlavou na asfalte v závratnej rýchlosti, sa rozplakal.
Do Bratislavy sa nezmohli na slovo. Takto sa definitívne skončila kariéra najpopulárnejšieho slovenského cyklistu.
Do Bratislavy sa nezmohli na slovo. Takto sa definitívne skončila kariéra najpopulárnejšieho slovenského cyklistu.
Veliký bojovník a ještě větší kamarát. Člověk, jakého mužstvo potřebuje. Hubený, kost a kůže, řekl bys, že kalhoty z něj musí každou chvíli spadnout, že se neudrží ani na kole, ale když byl ve skupině, tak jej soupeři nesestřásli, i když všichni dělali co chtěli. Držel se jich jako klíště a ve spurtu si na ně ješte troufal. A zpravidla mu vždycky viděli jen záda.
Co všechno vydržel. Jako by snad nikdy nevědel, co je to bolest, únava.
Etapa vedla
z Gottwaldova do Ostravy. Růžička chtěl v prudké jízdě něco opravit
na predním kole. Ruka se mu však dostala do drátů a ty mu strhly kůži z dlaně.
Vlasta jen zasakroval a se zkrvavělou rukou jel dál. Nejen do Ostravy, ale
až do cíle. Nadával, zatínal zuby, jel někdy jako v mlze, ale jel. Jel!
Měl leckdy, pravda, v láhvi čaj s přídavkem něčeho ostřejšího, jiného
by to porazilo, ale on smočil rty a jel, bylo po krizi, jel.
Neměl to nikdy
lehké. Táta se mu zabil a s mámou i sestrou se z Loun (snad
proto tak jezdil, že měl v sobě tu lounskou školu siláků a dříčů na kole) odstěhoval
do Bratislavy, do Rači. Nestačil se ani pořádnĕ vyučit, za války byl pro
Bratislavu cizincem, střídal zaměstnání, až jej v listopadu čtyřiačtyřicáteho
roku zatkli. Ilegální činnost, ukrývaní zbraní. Z vězení se dostal až v dubnu,
když už byla Bratislava osvobozena.
Pak dělal na vinohradě a tu svou snídani - kus špeku a hlt vína - si přinesl i
do soustředení cyklistů.
Co pro to tenkrát zkusil! Chtěli jej změnit, vychovat, ale
zkus ohnout takový sukovitý kmen.
A Vlasta jel. Pro družstvo, pro druhého. Nikdy nespekuloval,
zanadával, rozčileně si zchladil žáhu na každém, kdo byl právě nablízku, ale
jel. Dojížděl uprchlíky, chytal nástupy, dřel se a večer mávl rukou a hledal
cestu, jak by se alespoň na chvíli dostal z dohledu vedoucích. Jiný by to nemohl
dělat, bylo to až k neuvěření, kolik síly v něm bylo.
(Jiří Holub)
(Jiří Holub)
