V
říjnu 1968 nastoupil Jan Palach na Filozofickou fakultu UK v Praze.
Podle vzpomínek svých přátel se na podzim 1968 zúčastnil několika
pouličních demonstrací. V listopadu 1968 se také aktivně zapojil do
okupační stávky, která však skončila neúspěchem. Několik jeho přátel a
spolužáků později při výsleších uvedlo, že zlom v jeho chování nastal
právě v tomto období.
Z pramenů vyplývá, že Jan Palach delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu. Zvažoval různé formy protestu. Dokládá to zejména jeho návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na shromáždění studentů Filozofické fakulty UK v Praze. Dokument byl nedávno objeven ve spise Státní bezpečnosti, která ho zabavila na počátku sedmdesátých let v archivu Univerzity Karlovy. V souvislosti s neúspěchem okupační stávky v něm Jan Palach navrhl, aby se iniciativy chopila malá a odhodlaná skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost. V tomto dokumentu se také objevují teze, které Palach později použil také v dopise Pochodně č. 1. Mezi požadavky nechybí například zrušení cenzury.
Ve čtvrtek 16. ledna si Jan Palach u zábradlí kašny odložil kabát a z aktovky vyndal lahvičku s nápisem Ěter. Otevřel ji nožem a dal si ji k obličeji. Poté se u kašny polil benzinem a zapálil. Přeskočil zábradlí, proběhl mezi zaparkovanými automobily směrem k pomníku sv. Václava. Poté byl málem sražen projíždějící tramvají. Zřejmě proto zahnul směrem k Domu potravin, poblíž něho padnul na vozovku a byl zde náhodnými svědky uhašen jejich kabáty. Na Palachovu výzvu otevřeli přihlížející aktovku zanechanou u kašny a přečetli si jeho dopis. Po několika minutách na místě zastavila sanitka ministerstva vnitra, která jela náhodou kolem.
Šokující protest Jana Palacha viděla řada svědků, jejichž výpovědi se dochovaly ve vyšetřovacím spise Veřejné bezpečnosti a umožňují jeho velmi přesnou rekonstrukci. Okolí místa vypadalo v lednu 1969 jinak než dnes. Hlavní budova Národního muzea byla integrální součástí Václavského náměstí, neoddělena magistrálou. Po celém náměstí vedla řada tramvajových linek, jedna ze zastávek byla hned vedle sochy sv. Václava.
Již za několik hodin po Palachově činu byla klinika obležena novináři, kteří se domáhali informací o jeho zdravotním stavu. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová proto rozhodla o uzavření kliniky a návštěvu povolila pouze Palachově matce a bratrovi Jiřímu. Do pokoje nevpustila ani vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti, kteří chtěli zjistit podrobnosti o potenciálních Palachových následovnících. Převzala od nich pouze kotoučový magnetofon, na který měly být nahrány případné Palachovy výpovědi (tento přístroj však nebyl z nejasných důvodů zřejmě vůbec použit).
Podle vzpomínek zdravotního personálu trval Jan Palach po celou dobu na tom, že skupina jeho následovníků skutečně existuje. Na otázku, kdo jsou její členové, však odmítal odpovědět. Dne 17. ledna 1969 nahrála psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková na kazetový magnetofon (patrně jiný, než dodala Veřejná bezpečnost) krátký rozhovor s popáleným studentem. Zopakoval v něm požadavky ze svého dopisu a zdůraznil, že svým činem chtěl probudit lidi. Ve stejný den navštívila Palacha na pokoji také jeho matka a bratr, kteří byli silně otřeseni. Oba byli následně hospitalizováni na psychiatrické klinice.
Zdravotní stav Jana Palacha byl po celou dobu hospitalizace velmi kritický. Lékařka MUDr. Marta Zádorožná při jeho přijetí na oddělení konstatovala, že utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na téměř 85 procentech těla, což je v naprosté většině případů neslučitelné se životem. Přesto se Palach, kterému byly podávány analgetika pro utlumení bolesti, zajímal o ohlasy svého činu.
V neděli ošetřující lékař MUDr. Radko Vrabec zavolal Palachově známé z kolejí Evě Bednárikové a požádal ji, aby okamžitě přišla do nemocnice, protože s ní chce pacient mluvit. Podle její výpovědi Jan Palach požádal, aby přivedla studentského vůdce Lubomíra Holečka. Když se s ním do nemocnice vrátila, měl je popálený student údajně požádat, aby vyřídili vzkaz ostatním členům skupiny, aby se neupalovali. Zůstane patrně otázkou, zda se ve skutečnosti jednalo o Palachovo autentické přání. Pětidenní lhůta ke splnění jeho požadavků se postupně naplňovala a obava z opakování šokujícího činu mohla vést minimálně k jinému výkladu Palachových výroků. Vzhledem k jeho kritickému stavu navíc nebyl schopen souvislejší výpovědi. Po odchodu Bednárikové a Holečka z pokoje se jeho stav výrazně zhoršil.
Dne 19. ledna 1969 v 15.30 hod. konstatovali lékaři smrt Jana Palacha. Večer bylo jeho tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi sejmout posmrtnou masku. Uskutečnila se zde také soudní pitva, podle níž byl bezprostřední příčinou smrti „vznikající zápal plic v důsledku popálenin“.
Z pramenů vyplývá, že Jan Palach delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu. Zvažoval různé formy protestu. Dokládá to zejména jeho návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na shromáždění studentů Filozofické fakulty UK v Praze. Dokument byl nedávno objeven ve spise Státní bezpečnosti, která ho zabavila na počátku sedmdesátých let v archivu Univerzity Karlovy. V souvislosti s neúspěchem okupační stávky v něm Jan Palach navrhl, aby se iniciativy chopila malá a odhodlaná skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost. V tomto dokumentu se také objevují teze, které Palach později použil také v dopise Pochodně č. 1. Mezi požadavky nechybí například zrušení cenzury.
Ve čtvrtek 16. ledna si Jan Palach u zábradlí kašny odložil kabát a z aktovky vyndal lahvičku s nápisem Ěter. Otevřel ji nožem a dal si ji k obličeji. Poté se u kašny polil benzinem a zapálil. Přeskočil zábradlí, proběhl mezi zaparkovanými automobily směrem k pomníku sv. Václava. Poté byl málem sražen projíždějící tramvají. Zřejmě proto zahnul směrem k Domu potravin, poblíž něho padnul na vozovku a byl zde náhodnými svědky uhašen jejich kabáty. Na Palachovu výzvu otevřeli přihlížející aktovku zanechanou u kašny a přečetli si jeho dopis. Po několika minutách na místě zastavila sanitka ministerstva vnitra, která jela náhodou kolem.
Šokující protest Jana Palacha viděla řada svědků, jejichž výpovědi se dochovaly ve vyšetřovacím spise Veřejné bezpečnosti a umožňují jeho velmi přesnou rekonstrukci. Okolí místa vypadalo v lednu 1969 jinak než dnes. Hlavní budova Národního muzea byla integrální součástí Václavského náměstí, neoddělena magistrálou. Po celém náměstí vedla řada tramvajových linek, jedna ze zastávek byla hned vedle sochy sv. Václava.
Již za několik hodin po Palachově činu byla klinika obležena novináři, kteří se domáhali informací o jeho zdravotním stavu. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová proto rozhodla o uzavření kliniky a návštěvu povolila pouze Palachově matce a bratrovi Jiřímu. Do pokoje nevpustila ani vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti, kteří chtěli zjistit podrobnosti o potenciálních Palachových následovnících. Převzala od nich pouze kotoučový magnetofon, na který měly být nahrány případné Palachovy výpovědi (tento přístroj však nebyl z nejasných důvodů zřejmě vůbec použit).
Podle vzpomínek zdravotního personálu trval Jan Palach po celou dobu na tom, že skupina jeho následovníků skutečně existuje. Na otázku, kdo jsou její členové, však odmítal odpovědět. Dne 17. ledna 1969 nahrála psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková na kazetový magnetofon (patrně jiný, než dodala Veřejná bezpečnost) krátký rozhovor s popáleným studentem. Zopakoval v něm požadavky ze svého dopisu a zdůraznil, že svým činem chtěl probudit lidi. Ve stejný den navštívila Palacha na pokoji také jeho matka a bratr, kteří byli silně otřeseni. Oba byli následně hospitalizováni na psychiatrické klinice.
Zdravotní stav Jana Palacha byl po celou dobu hospitalizace velmi kritický. Lékařka MUDr. Marta Zádorožná při jeho přijetí na oddělení konstatovala, že utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na téměř 85 procentech těla, což je v naprosté většině případů neslučitelné se životem. Přesto se Palach, kterému byly podávány analgetika pro utlumení bolesti, zajímal o ohlasy svého činu.
V neděli ošetřující lékař MUDr. Radko Vrabec zavolal Palachově známé z kolejí Evě Bednárikové a požádal ji, aby okamžitě přišla do nemocnice, protože s ní chce pacient mluvit. Podle její výpovědi Jan Palach požádal, aby přivedla studentského vůdce Lubomíra Holečka. Když se s ním do nemocnice vrátila, měl je popálený student údajně požádat, aby vyřídili vzkaz ostatním členům skupiny, aby se neupalovali. Zůstane patrně otázkou, zda se ve skutečnosti jednalo o Palachovo autentické přání. Pětidenní lhůta ke splnění jeho požadavků se postupně naplňovala a obava z opakování šokujícího činu mohla vést minimálně k jinému výkladu Palachových výroků. Vzhledem k jeho kritickému stavu navíc nebyl schopen souvislejší výpovědi. Po odchodu Bednárikové a Holečka z pokoje se jeho stav výrazně zhoršil.
Dne 19. ledna 1969 v 15.30 hod. konstatovali lékaři smrt Jana Palacha. Večer bylo jeho tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi sejmout posmrtnou masku. Uskutečnila se zde také soudní pitva, podle níž byl bezprostřední příčinou smrti „vznikající zápal plic v důsledku popálenin“.
stále horí pod viečkami našich privieraných očí
na námestí kde hluchí a slepí
s vetrom zametajú niečie stopy
náš nevlastný brat
Jan
Dežo Ursiny / Kedy ak nie teraz
na námestí kde hluchí a slepí
s vetrom zametajú niečie stopy
náš nevlastný brat
Jan
Dežo Ursiny / Kedy ak nie teraz
