Mary Ellen Mark / 20.3.1940-25.5.2015
Mary Ellen Mark patří k nejznámějším představitelkám současné americké humanistické fotografie. Patří mezi fotografy, jejichž cesta je poměrně přímočará a hlavně cílevědomá. Když k jejímu talentu připočteme dobré (nejen fotografické) vzdělání a žurnalistickou praxi v proslulých časopisech jako jsou Life, New York Times, Rolling Stone a další dlouholetou systematickou práci na mnoha projektech, máme před sebou skutečně vyzrálou a vyhraněnou autorku. I když Mary Ellen Mark již dávno není klasickou reportérkou, její styl je stále velmi strohý a nezapře své žurnalistické východisko.
Chci dělat snímky, které hovoří samy za sebe. Dobrá fotografie musí jít dále než k povrchnímu zobrazení. Stejně jako báseň, působící a dotýkající se nás svou abstrakcí, musí také fotografie být tak trochu abstraktní. Vlastně bych byla ráda, aby mé snímky působily na city těch, kteří jim věnují pozornost.
Při prohlížení fotografií autorů typu Mary Ellen Mark může diváka napadnout otázka – proč to vlastně dělají? Ze soucitu s bídou fotografovaných lidí, ve snaze upozornit na odvrácené stránky našeho světa nebo se snahou opravdu přispět k proměně světa k lepšímu? Anebo také: neparazitují takoví autoři na neštěstí jiných a nedělají si z jejich bídy a utrpení jen dobrou živnost? O těchto otázkách se v souvislosti se sociálním dokumentem často diskutuje a – samozřejmě – jednoznačná odpověď na ně prostě neexistuje.
Mary Ellen Mark se svými fotografiemi dostává pod povrch jevů a věcí. Její fotografie však nepůsobí na city diváků svou abstraktností, ale často právě naopak svou nelítostnou a přímočarou konkrétností, věcností i jistou dávkou dokumentární nelítostnosti. Nejlepší z nich určitě patří mezi fotografie, které se divákovi zaryjí hluboko a nadlouho pod kůži.
V roce 2014 obdržela od fotografické galerie George Eastman House ocenění za celoživotní přínos. Její tvorba byla prezentována na nespočetném množství výstav po celém světě.
Chci dělat snímky, které hovoří samy za sebe. Dobrá fotografie musí jít dále než k povrchnímu zobrazení. Stejně jako báseň, působící a dotýkající se nás svou abstrakcí, musí také fotografie být tak trochu abstraktní. Vlastně bych byla ráda, aby mé snímky působily na city těch, kteří jim věnují pozornost.
Při prohlížení fotografií autorů typu Mary Ellen Mark může diváka napadnout otázka – proč to vlastně dělají? Ze soucitu s bídou fotografovaných lidí, ve snaze upozornit na odvrácené stránky našeho světa nebo se snahou opravdu přispět k proměně světa k lepšímu? Anebo také: neparazitují takoví autoři na neštěstí jiných a nedělají si z jejich bídy a utrpení jen dobrou živnost? O těchto otázkách se v souvislosti se sociálním dokumentem často diskutuje a – samozřejmě – jednoznačná odpověď na ně prostě neexistuje.
Mary Ellen Mark se svými fotografiemi dostává pod povrch jevů a věcí. Její fotografie však nepůsobí na city diváků svou abstraktností, ale často právě naopak svou nelítostnou a přímočarou konkrétností, věcností i jistou dávkou dokumentární nelítostnosti. Nejlepší z nich určitě patří mezi fotografie, které se divákovi zaryjí hluboko a nadlouho pod kůži.
V roce 2014 obdržela od fotografické galerie George Eastman House ocenění za celoživotní přínos. Její tvorba byla prezentována na nespočetném množství výstav po celém světě.
