SAUL LEITER

Značnú časť svojho života som bol prehliadaný.

Svojím spôsobom som tak bol ale stále šťastný.

Byť prehliadaný je obrovská výhoda.

Vďaka tomu som sa naučil vidieť to, čo iní nevidia a reagovať na situácie inak ako ostatní.

Pozorujem svet bez toho, aby som bol na čokoľvek pripravený. 

Saul Leiter

Neobyčajné čiernobiele fotografie, akty pre módne časopisy ale aj osamelé farebné momentky z newyorských ulíc bolo v uplynulých dňoch možné vidieť na výstave Saula Leitera vo viedenskom Kunst Hause.

Jeden z priekopníkov americkej farebnej fotografie sa tu predstavil ako muž, ktorého zvedavo a skromne fascinujú zo šedi vytrhnuté krásy pouličného života v New Yorku. Fotografuje najčastejšie v blízkom okolí, niekedy pred vlastným domom, na fotografiách ukazuje veci prehliadané a zabudnuté. 

Saul Leiter sa mal na želanie rodičov stať rabínom, ale už od detstva sa nedokázal odtrhnúť od kníh s umením. Miloval ho a túžil sa stať maliarom po vzore Picassa, Vermeera či Vuillarda. 

V roku 1946 opustil rabínskú školu v Clevelande a vydal sa maľovať do New Yorku, kde stretol jedného z priekopníkov abstraktného expresionizmu Richarda Pousset-Darta. Ten v ňom prvýkrát prebudil záujem o fotografiu. Keď Leiter o rok neskôr navštívil výstavu fotografií Henriho Cartiera-Bressona, od maliarskych plátien sa odpútal. 

Cartier-Bressonove čiernobiele snímky spontánnych momentov na neho urobili taký dojem, že si okamžite zakúpil fotoaparát Leica. Bez akejkoľvek prípravy sa vydal v ústrety newyorským uliciam a začal fotografovať okolité dianie. Najprv čiernobielo, hoci vzápätí potom ako jeden z prvých fotografov prešiel na farebný film. Napriek tomu sa Leiter čiernobielej fotografie nikdy úplne nevzdal. 

V roku 1951 Leiter publikoval v časopise Life cyklus fotografií The Wedding as a Funeral a začal spolupracovať s Harper 's Bazaar, Elle a Vogue. Jeho talent si vzápätí všimol fotografický kurátor newyorského Múzea moderného umenia a galerista Edward Steichen, ktorý Leiterovi v roku 1957 vystavil dvadsať farebných fotografií. Na verejnosť ale zvlášť nezapôsobili. 

S odhodlaním sa však naďalej prechádzal ulicami, kde si robil fotografie len tak pre radosť. Saula Leitera priťahujú obyčajné všednosti - náhodní okoloidúci, autá, kaviarne, taxíky, výklady obchodov, dopravné značky alebo najrôznejšie nápisy, ktoré inak okoloidúci bez povšimnutia míňa. Svoje objekty si dôsledne vyberá a upozorňuje, čo nám zatajujú. 

Aj keď sa Leiter zameriava na všedný život, jeho fotografie nemožno považovať za rýdzo dokumentárne. Na to sú až príliš subjektívne - plné melanchólie, odcudzenia a samoty. Silný dojem navyše v jeho prípade prináša veľkosť obrazovej plochy, na ktorej býva predmet rozostrený, ďalej časté hry svetla a tieňa, asymetrické kompozície a používanie starých filmov, ktoré umožňujú experimenty s farbou a jej kontrastom. 

89-ročný Saul Leiter dodnes žije v New Yorku. Keď prší alebo padá sneh a ľudia sa chúlia pod dáždniky či trasú zimou, stále berie fotoaparát a vyráža do ulíc, aby aspoň na chvíľu zastavil mesto, ktoré sa k spánku nikdy neukladá. 

Chcel by som sa zoznámiť s pánom Leiterom, chodiť s ním po uliciach New Yorku a spolu veľa fotografovať.

 

© SAUL LEITER

RBfotoblog SAUL LEITER / EARLY B&W

TANEC NA DVOJITÉM LEDĚ

Jednou se udělal pořádný led, ale pak přišla obleva, odtálo to a pak zase přišel mráz a po něm se vytvořila taková krustička, po které jsme lítali. Začalo se to s námi houpat, ale my jsme předstírali, že je pod krustou ještě starý pevný led a nic se nám nemůže stát, i když jsme tušili, že tam asi tak pevný led není.

Dvojitý led je hlavně o hře, kdy se sám v sobě přesvědčíš a utvrdíš v tom, že nebude žádný průšvih. Sice víš, že tam nakonec zahučíš, ale chceš věřit tomu, že tě nedostanou. Dostali nás úplně všechny. Mleli nás, ale pro mně bylo důležité tvářit se, že nejsou.

Jan Ságl

Fotograf Jan Ságl se narodil 25. března 1942 v Humpolci, kde v roce 1959 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole. V šedesátých letech pracoval jako nezávislý fotograf pro umělecké časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění a tak se dostal do okruhu osobností aktuální výtvarné scény.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době, kdy svěží závan svobody a politického uvolnění začala střídat všeobecná deziluze a začínající normalizační represe, začal Jan Ságl společně se svou ženou, malířkou a akční umělkyní Zorkou Ságlovou a jejím bratrem Ivanem Martinem Jirousem, spolupracovat s českými undergroundovými skupinami. Nejdříve s psychedelickou legendou Primitives Group, poté s Plastic People of the Universe a později i se DG 307. Do roku 1976 tak vzniklo velké množství fotografií, které dokumentují koncerty a akce těchto kapel a s nimi zachycují i jejich přátele a příznivce z řad osobností českého undergroundu a disentu.

Když už se policejní razie na utajovaných koncertech jevily stále brutálnější a bezohledné domovní prohlídky nebraly konce, když už zatýkání a uměle vyvolané soudní procesy s členy kapely deptaly do morku kostí i ty nejzarputilejší, rozhodl se Jan Ságl své fotografie z let 1967-1976 ukrýt před policií. Podle mých fotek nikdo zatýkat nebude! Fotky a negativy se tak roztrousily mezi přáteli, a část z nich dokonce skončila zalitá v podlaze něčí chalupy. Před rokem se fotografie našly a jejich autor se rozhodl je poprvé v uceleném souboru zveřejnit. Vznikla tak kniha i stejnojmenná výstava Tanec na dvojitém ledě.

Mnohé z nich jsou zveřejněny poprvé. Svou lehkou atmosférou nedávají tušit, že vznikly v nelehkém období normalizačního Československa. Lidé na nich se svobodně baví, slaví a tančí, poddali se oné iluzi zdánlivě bezpečného dvojitého ledu, který pod nimi ale pomalu praská.

Hlavním zájmem jeho snímků se ale nakonec stala krajina. Jako jeden z prvních u nás se zabýval možnostmi barevné fotografie a dokázal v ní najít stejný umělecký potenciál, jaký byl do té doby přisuzován fotografii černobílé. Vydal několik obrazových publikací a jeho dílo je zastoupeno ve sbírkovém fondu domácích i zahraničních galerií a muzeí.

© JAN SÁGL