Slovo bohéma označuje nejen určitou skupinu lidí a jejich životní styl, ale také jisté teritorium a jeho mýtus. Málokteré místo odpovídá tomuto popisu ve druhé polovině 20. století jako hotel Chelsea v New Yorku.
Julia Calfee žila v hotelu Chelsea čtyři roky, které ji poskytly možnost spřátelit se s řadou jeho dlouhodobých obyvatel a umožnily její kameře, aby se stála téměř neviditelnou. Sama k tomu říká: Když jsem v hotelu fotografovala, pobývala jsem na jednom místě či v jisté situaci celé hodiny. Čas míjel a má přítomnost jakoby se stávala méně a méně viditelnou. Někdy jako bych úplně zmizela. Díky svému pobytu a navázaným přátelstvím, jedním slovem, díky pohledu zevnitř, dokázala zachytit to, co se většině jiných fotografů a filmařů nepodařilo: neopakovatelnou intimní atmosféru místa, utvářenou osobnostmi jeho obyvatel i celkovým prostředím včetně jeho archetypů, legend a přízraků.
Když v roce 1883 Chelsea vyrostla, stala se nejvyšší budovou v NYC. Hrála i další prim, byla majetkem jednoho z prvních bytových družstev. To však záhy zkrachovalo a Chelsea začala od roku 1905 fungovat jako hotel a tehdy se započala i její sláva. Po architektonické stránce je směsí stylů, nejvýrazněji se prosazuje historismus a industrialismus. Za nejpůsobivější lze považovat velkoryse řešené schodiště.
Ve čtyřicátých letech přešla Chelsea do vlastnictví třech partnerů. Syn jednoho z nich, Stanley Bard působil jako manažer hotelu půl století, než ho představenstvo na hodinu vyhodilo pro nemanažerský přístup, spočívající v benevolenci k rezidentům, kterým vyměřoval nízké nájemné, posečkával s jeho placením, dokonce jim půjčoval peníze a také je nechal v hotelu dělat prakticky cokoliv. Na oplátku slavní hosté a jejich excesy hotel brzy proslavili, a ten se stal vyhledávaným místem turistů a krátkodobých hostů, pro něž byla k dispozici zhruba čtvrtina pokojové kapacity.
Hotel toho zažil opravdu hodně. Umělci, kteří v něm bydleli, mu věnovali svá díla, psali o něm písně, zahrál si ve filmech. Po určitou dobu poskytl azyl několika přeživším z Titaniku. Arthur C. Clarke tu napsal převážnou část své Vesmírné odysey. Z Roberta Zimmermana se pod střechou Chelsey stal Bob Dylan. Odehrála se zde lidská dramata včetně vraždy: zemřel tu básník Dylan Thomas, zastřelil se spisovatel Charles Jackson a baskytarista Sex Pistols Sid Vicious probodl nožem svou přítelkyni Nancy.
Během desítek let se hotelová kniha rozrostla o významná jména ze všech uměleckých směrů i národností. Za všechny výčet těch nejzvučnějších: Edith Piaf, Jean-Paul Sartre, Vladimir Nabokov, Arthur Miller, Jimi Hendrix, Tennessee Williams, Jack Kerouac, Miloš Forman, Allen Ginsberg, Dennis Hopper, Alice Cooper, Jane Fonda, Janis Joplin, Frida Kahlo, Leonard Cohen, Jackson Pollock či Patti Smith. Chelsea však poskytovala azyl i lidem vytlačeným předsudky či vlastním přičiněním na okraj společnosti.
Zánik živé legendy započal 18. června 2007, v den kdy byl donucen odejít Stanley Bard. Představenstvo zvýšilo nájmy, čímž se Chelsea stala nedostupná nemovitým hostům. Desítky rezidentů podali stížnosti k soudu, konaly se protesty proti odvolání Barda, na internetu byl vytvořen blog příznivců Chelsea. Genius loci dál rychle polyká nenasytná tlama byznysu, aby ho přetrávila na stoprocentní butikový hotel, který brzy budou plnit jen solventní hosté, chtiví pohledu na slavné tváře. Ty už ale v hotelu nenajdou.
Pro bohabojné občany jistě úleva, že zmizí doupě neřesti, pro kulturní svět ztráta sice z morální stránky diskutabilního, leč umělecky nesmírně důležitého prostředí, jež dalo vyrůst tolika nadaným osobnostem, že nemohlo být zase tak špatným místem k životu.
