SHEA STADIUM 1965

 

15. srpna 1965 odehrála skupina The Beatles svůj vůbec největší koncert. Stalo se tak na dnes již neexistujícím stadionu Shea Stadium v New Yorku. Ten tehdy navštívilo okolo 55 tisíc lidí. Dostat se na něj však nebylo snadné a už vůbec ne jako fotograf.
Marcu Weinsteinovi se přesto povedl husarský kousek. Po zkontrolování lístků u brány nejel s davem výtahy nahoru, ale naopak sešel po schodech dolů. Tam chtěl najít členy své oblíbené kapely. Místo toho však narazil na jedny zamčené dveře za druhými. Nakonec však přeci jen jedny odemčené našel.

Otevřel jsem. Šatna byla plná policistů. Vytáhl jsem svou zfalšovanou novinářskou propustku. Došel jsem k prvnímu policistovi, kterého jsem viděl a s falešným britským přízvukem jsem mu sdělil, že cestuji spolu s členy kapely, ale ti se mi ztratili.
Mohl byste mi pomoct dostat se k nim zpět?
Podíval se na mě.
Z cesty pánové, on patří ke kapele. Doprovodím ho ven k pódiu.
Pojďte za mnou.
Tak jsem šel za ním.
Byl jsem v šoku - celé mi to sežrali i s navijákem.

Aby nebyl odhalen, Marc celou dobu dělal, jakoby k ostatním skutečně patřil. Díky tomu nejenže měl nejlepší výhled ze všech diváků, ale také mohl pořídit tolik snímků, kolik chtěl. Kromě něj byl navíc na koncertě přítomen pouze jeden jiný fotograf a tomu došel v průběhu vystoupení film.
Není tak divu, že mají pořízené snímky ohromnou cenu. V aukci jistý sběratel za všech 61 černobílých fotografií utratil 30 680 liber.
Marcovi Weinsteinovi se však jeho sen nesplnil. Osobně potkat členy britské skupiny, jak měl původně v plánu, se mu nepodařilo.

© MARC WEINSTEIN

ABBEY ROAD PHOTOS

AUGUST 8, 1969 / 11:35 a.m.

Co se musí stát, aby obyčejný přechod pro chodce proslavil ospalou ulici v severním Londýně? Stačí, aby se na něj postavit čtyři členové Beatles a nechali se na něm vyfotit pro obal své úplně poslední desky, kterou společně natočili. O zbytek se už postará historie.
Beatles původně chtěli desku natáčenou v létě roku 1969 nazvat Everest - po oblíbených cigaretách svého dvorního zvukaře Geoffa Emericka. Součástí nápadu byl i tematický obal, ale do Himalájí se nikomu moc nechtělo.
Raději zvolili podstatně snazší cestu a desku nazvali Abbey Road podle ulice, na které stálo jejich studio. Onoho 8. srpna 1969 byli v plném proudu dokončovací práce a Beatles si na rychlé focení odskočili od natáčení skladby I Want You (She's So Heavy).
Přivolaný policista jim ochotně na pár minut zastavil dopravu, fotograf Iain Macmillan vylezl na štafle a Beatles 6x zvěčnil podle McCartneyho narychlo načmárané skicy.
  Iain o tomto fotografování řekl: Tu zakázku jsem získal díky Johnovi, ale byl to Paulův nápad a já na to všechno dostal deset minut kolem oběda.
Když album na konci září 1969 vyšlo, k překvapení všech ho zdobila na první straně obalu vinylu pouze fotografie. Slavná a nejvíce parodovaná. Žádné jméno kapely ani název desky na ní nefiguroval. Vlastně proč taky? Beatles znal každý.
O Beatles se na konci 60. let tradovala spousta fám, ostatně kapela byla rozhádaná a těsně před rozpadem. A tak paranoidní fanoušci hledali v strohém obalu víc, než tam Beatles sami vložili.
Jednou z nejfantastičtější a bohužel také nejrozšířenějších konspiračních teorií spojených s obalem Abbey Road byla ta, podle níž je na fotografii zakódovaný vzkaz, že Paul McCartney je mrtev.
Stačilo málo. Paul jde jako jediný z Beatles přes přechod bosý (boty si sundal během focení) a na SPZ auta v záběru je číslo 28, což byl jeho věk. Jeho krok v okamžiku zmáčknutí spouště navíc zaostává za ostatními.
Sám Paul se podobným spekulacím směje, ale občas pro jistotu prohodí: Nejsem mrtev.
Dráždivá lakoničnost obalu Abbey Road, jeho prostota i symboličnost, každopádně stále vzrušuje.
Důvod, proč se má fotografie stala tak populární, je jednoduchá stylizovanost. Rovněž Abbey Road je místo, se kterým se mohou lidé ztotožnit, protože se zde mohou i sami projít - řekl kdysi Iain Macmillan.
Fotografie patří k nejcitovanějším na světě.

IAIN MACMILLAN
ABBEY ROAD

MANDERLÁK

IKONA ARCHITEKTÚRY 30. ROKOV
Tretia dekáda 20. storočia patrí k tým najbohatším v dejinách slovenskej modernej architektúry. Priniesla diela Emila Belluša v Piešťanoch, sanatóriá a zotavovne vo Vysokých Tatrách, na Sliači a v Trenčianskych Tepliciach, ale aj Behrensovu synagógu v Žiline, Marekov Avion a mnohé ďalšie.
A bratislavský Manderlák.
Rodina Rudolfa Manderlu patrila k známym bratislavským podnikateľom v mäsiarskom priemysle. V roku 1933 sa Manderla rozhodol postaviť v centre mesta výškový dom.
Úlohy sa ujali architekti Christian Ludwig a Ernst Spitzer (niekedy je uvádzaný aj Augustín Danielis). Na historickom pôdoryse medzi niekdajším Chlebovým trhom pred Starou tržnicou a Kamenným námestím pred Slovenskou sporiteľňou navrhli objekt, ktorý urbanisticky nereflektoval novú urbanistickú a dopravnú situáciu terajšieho Námestia SNP. Architekti však reagovali tým, že navrhli parter sčasti ako podlubie priechodné pre peších. Vystrčená hmota objektu sa však stala skutočnou dominantou priestoru a zaslúžene pupkom Bratislavy, čo vtedy mnohí veľmi oceňovali.
Vertikálny charakter budovy je zdôraznený vystupujúcimi piliermi na čelnej fasáde, ktoré sú predĺžené nad atiku, kde vytvárajú rámy. Autori použili jednoduché trojdielne okná termolux, sčasti rohové, ktoré na čelnej strane vytvárajú súvislý pás. Z bočnej strany môžeme vidieť 6-poschodovú nižšiu a širšiu časť. V budove je 64 dvoj a trojizbových bytov, na 1. poschodí bola známa bratislavská kaviareň Grand, dlhé roky centrum bratislavskej bohémy. Budova mala vysoký štandard technickej vybavenosti a realizovali ju firma Alexandra Feiglera a firma Pittel & Brausewetter.

Jedenásťposchodová a 45 metrov vysoká budova vytvorila v roku 1936 novú modernú dominantu Bratislavy. V čase vzniku vyvolala búrlivé reakcie za aj proti, ako to v takýchto prípadoch je takmer pravidlom. Mesto podporilo krok k modernej metropole a odmietlo názor staromilcov a ľudí bojujúcich proti odvážnej zmene charakteru mesta tak, ako to bolo aj v prípade obchodného domu Brouk a Babka, družstevných domov oproti nemu alebo Mestskej sporiteľne.
Štefan Šlachta

CHRISTIAN LUDWIG /1901-1967

Bratislavský medzivojnový architekt, ktorého viaceré diela patria k najlepším dielam funkcionalistickej architektúry na Slovensku. Architektúru vyštudoval v Mníchove v roku 1925. Prvé roky praxe absolvoval v ateliéri Franza Wimmera a Andreja Szőnyiho. Od roku 1928 viedol samostatný spoločenský ateliér s Augustinom Danielisom. K ich najznámejším prácam v Bratislave patrí tzv. Lutherov dom na Palisádach, Café Regina na Hurbanovom námestí, obchodný dom Brouk a Babka na Námestí SNP a mnohé obytné domy a vily na Hradnom vrchu. Ako málokto zo súčasníkov dokázal vo svojej práci skĺbiť tradičné architektonické hodnoty s myšlienkami modernizmu. Po roku 1945 emigroval do Rakúska, kde založil ateliér v Linzi. Jeden z jeho dvoch synov je svetoznámy rakúsky maliar Christian Ludwig Attersee. Christian Ludwig zomrel v roku 1967 v Linzi. V roku 2004 boli jeho pozostatky prenesené do rodinnej hrobky na bratislavský Cintorín pri Kozej bráne.